Věda a spiritualita – 1. část

Tento článek je v určitém smyslu netypický pro můj blog, protože shrnuje veškeré úvahy na téma vědy a spirituality, které v sobě nějaký čas nosím. Je to také jedním z nejčastějších dotazů, které mi lidé posílají. Nejsem vědec (a nemám ambice být), jsem spirituální učitelka, a tudíž na problematiku nahlížím z této perspektivy.

Věda a spiritualita v duálním světě

Za množství těchto dotazů může zejména stereotypní vnímání spirituality, jako něčeho, co je v rozporu s vědou. Ve skutečnosti se věda a spiritualita doplňují. Věda odpovídá na otázku JAK a spiritualita na otázku PROČ. To znamená, že na jakýkoliv jev ve společnosti je možné nahlížet z obou pohledů.

Např. při vypuknutí nemoci je pravda, že je způsobena jak fyzickou tak nefyzickou příčinou. Z nefyzického hlediska se zkoumá, jaké vzorce chování a myšlení člověk má, které způsobují danou nemoc. Když jsou tyto vzorce aktivní nějakou dobu, způsobí změnu na fyzické rovině, tedy na úrovni buněk.

Proto se říká, že západní medicína řeší pouze následky, nikoliv příčiny. Ty by člověk měl hledat vždy sám v sobě. Když již ale existují změny na fyzické rovině, je zcela v pořádku léčit i je a použít prostředky moderní medicíny za tímto účelem.

Duální vidění světa v tomto vysvětlení tudíž může být problém – nutí nás hledat odpověď typu „BUĎ a NEBO“. Jedná se o velice zjednodušený a nízkovibrační narativ, který nemůže být dále od pravdy.

Nikdy to není buď a nebo. Existují pouze různé perspektivy nahlížení na danou skutečnost. Absolutní pravdu o těchto skutečnostech člověk pozná pouze tehdy, jestliže je schopen integrovat všechny perspektivy.

Kde se vzala důležitost vědy

Nemusíme nahlížet až tak dalece do minulosti, abyste pochopili, že i pokrok vědy byl těžce perzekuován (doporučuji shlédnout film Ranhojič). Lékaři byli utlačováni církví a věda byla pokládána za černou magii. Za tím vším stál strach z pokroku a ze změn.

A ten stojí za dnešními tendencemi dodnes, i když se miska vah dávno přetočila a utlačováni jsou léčitelé všeho druhu. Lidstvo si obtížně hledá cestu mezi dvěma extrémy. Cílem je najít potřebný balanc.

Lidé si postupně přicházejí na to, že pouze znalosti z oblasti vědy (tedy toho, co je řádně a jednoznačně prozkoumáno) jim v životě nestačí. Stále jim něco chybí. A tak se navracejí ke staré moudrosti a obracejí se do nehmotného světa pro odpovědi.

Je možné, aby nám věda dala odpovědi na vše?

Samozřejmě, že není a nikdy nebude. Moderní věda reaguje pouze na to, co již existuje. Mapuje to, co již bylo vytvořeno. Např. gravitační zákon existoval vždy, nezačal existovat až v momentě, kdy na něho vědecká komunita začala reagovat.

Člověk, který se domnívá, že již bylo vše objeveno a nic více k objevování neexistuje, pro mě není vědec. Žádný velký vědec by se s takovou mentalitou nespokojil a samozřejmě by nic nového nedokázal.

Spiritualita je tedy pro vědeckou komunitu velkou výzvou. Odkrývání dosud nepoznaného. A tak tomu bylo vždycky.

Je naivní si myslet, že jsme dosáhli absolutního poznání. Nebo že ho někdy dosáhneme. I když se posuneme o dvě stě let do budoucnosti, kdy různé druhy spirituální energie budou měřitelné, vždy zde bude co objevovat dále.

Proč? Protože celý vesmír se rozpíná a s tím se rozpíná i lidské vědomí. Laťka pro poznání a duchovní vývoj se neustále zvyšuje. Věda fungující pouze na fyzické rovině bude vždy pozadu za lidským vědomím. Jako oslík, kterému visí mrkev před nosem a nikdy na ni nedosáhne. Lidské vědomí je totiž neomezený nástroj.

Jakmile je něco vědecky podloženo, tak to přestává být spirituální. Otázkou je, kdy to začíná být globálně akceptovatelné.

Ne vše je samozřejmě schopna pochopit celá společnost – a to jak z vědeckého, tak spirituálního hlediska.

Všichni se obávají, aby se ze spirituality nestalo dogma. Čeho bychom se měli také obávat je dogmatické chápání vědy a hledat rovnováhu v obou přístupech.

Je věda důležitá?

Samozřejmě! To, že pouze její pomocí nemůžeme dosáhnout absolutního poznání, neznamená, že se máme přestat snažit. Objevování a zvídavost jsou pro lidského ducha nesmírně důležité – jde o expanzi ve svém fyzickém projevu.

Věda dokázala pomoci lidem v situacích, kdy by to nic jiného nedokázalo. A dala nám odpovědi na různé jevy.

Největší přínos v bádání je ale v možnosti reprodukce – jakmile budeme moci napodobit např. energetické podmínky, které má jogín po celoživotní meditaci, budeme moci léčit a uzdravovat do zatím netušených rozměrů.

Schopnosti, které jsou možné získat mentálním a spirituálním cvičením jsou reálné. A kdyby se nám je někdy povedlo důkladně popsat, mohli by je využít potřební, kteří nejsou schopni vytrvalou duchovní práci provádět sami (z jakéhokoliv důvodu).

Jestliže člověk přijímá pouze to, co je již popsané a vědecky prozkoumané, a nehledá vlastní zkušenost, jeho úroveň vědomí je velice limitovaná.

Za takového stavu, kdy člověk není ani zvědavý, není možné dosáhnout jakéhokoliv nového poznatku, natož spirituálního.

Jak se vědecké poznání přijímají

Iluzí je také to, že vědecká komunita je za jedno. A tak zatímco jedna skupina již něco uznává jako vědecky podložené, druhá oponuje, že tomu tak není.

Když vyšel článek o Zákonu přitažlivosti, jalo se mě pár lidí přesvědčovat, že kvantová fyzika nemá nic společné se zákonem přitažlivosti (aniž by rozuměli tomu, jak zákon přitažlivosti funguje na spirituální úrovni).

Já netvrdím, že má – protože nejsem vědec, vycházím pouze z toho, co napsali jiní vědci. A právě ta druhá skupina vědců jásá, že konečně se věda trochu přiblížila tomuto „ezo“ světu (odkazy na knihy najdete na konci článku z odkazu).

Mě osobně tyto rozbroje nezajímají a pro mou vlastní práci nejsou důležité – já zde nejsem proto, abych posouvala vědu vpřed. A tak tyto diskuze ráda přenechám vědcům, kteří sami mají zkušenost se spiritualitou a nebojí se překračovat dogma.

Problém v tomto případě byl zejména v tom, že i když někdo na nějaké úrovni rozumí kvantové fyzice, absolutně neví nic o zákonu přitažlivosti, a jak to funguje na spirituální rovině. Operuje pouze s jednou perspektivou a s tou není možné dosáhnout absolutní pravdy. A tím jsme zpět u omezeného vidění duálního světa…

Samozřejmě bych dělala to stejné, kdybych se rozhodla těchto diskuzí účastnit – já rozumím také pouze jedné rovině, a proto mi nepřísluší někomu říkat, že nemá pravdu (protože ji třeba ve své perspektivě má).

Rozvířit stojaté vody nějaké komunity není lehké, ať už ve vědě nebo spiritualitě. Jediná cesta vede přes otevřené sdílení informací a hledání bodů, kde se teorie scházejí. A s tímto se bohužel zatím setkáváme velice zřídka.

Chce to totiž otevřenou mysl, aby si vědec pozval k sobě spirituálního mystika a nechal si od něj vysvětlit jeho perspektivu na dané téma bez odsuzování a zesměšňování.

Ve druhé části tohoto článku vám nabídnu pár odkazů o lidech a institucích, kteří byli tak odvážní, že se pustili do stírání hranic mezi spiritualitou a vědou.